Svatopluk Doseděl
RECENZE
zpět

ŽENA S PASTELKAMI
(antologie Ve špatný čas na špatném místě)

fantasyplanet.cz, Zuzana Hloušková
15. dubna 2018

Vhod a na správné adrese
Tak nějak by se mohlo mluvit o nenápadné antologii editorů Kristiny Haidingerové a Honzy Vojtíška, která vyšla na sklonku loňského roku v edici Horrorcon u nakladatelství Netopejr, protože dobrého českého a slovenského hororu není nikdy dost.
Vtipný a zasvěcený úvod Františky Vrbenské čtenáře navnadí na třináctku povídek, které jsou součástí žánrové antologie Ve špatný čas na špatném místě. Řeč tu teď bude hlavně o hororu, byť některé povídky na mě tak nepůsobily. Přesto se všichni autoři snažili opřít své příběhy o základní premisu, kterou obsahuje název antologie. Je to jakýsi úhelný kámen hororové zápletky: hrdina se obvykle vyskytne ve špatný čas na špatném místě a doplatí na to. Jenže kdyby polonahá dívka v noční košili nikdy nesešla do temného sklepa, nemělo by zlo tam ukryté žádnou šanci. A my zase příležitost pořádně si zabát. V případě antologie tu příležitost máte, a to hned třináctkrát po sobě. Ona premisa navíc funguje jako motto, které se snaží autoři i sami využít (mnohdy doslovně) ve svých povídkách, a tak antologie působí velmi kompaktním dojmem a dodává jí to šmrnc.

Temná vášeň, zrada, otrávené zřídlo
Nejprve se zastavím u dvou autorek, protože mají přednost (rozuměj „v každé situaci jsou první na řadě, zejména v případě ohrožení“). Kristina Haidingerová se ve své Služebnici vrací do světa Violetů, který už vykreslila v samostatném románě Ti nepohřbení, a odvážně rozvíjí zvrácený vztah lesbického trojúhelníku – nelítostné Maríny, chladné Brigity a jejich nejnovější oběti Miije. Čirá hrůza z toho, že by z nevinné dívky byla stejná zrůda, jakou představují její únosci, nebo doživotně jejich bezmocnou loutkou, graduje ve chvíli, kdy má podobný osud jako Miiju potkat i další děvče a dokonce i dítě. Nejtěžší je však odolat vlastnímu chtíči a drogovému opojení, a tak se útěk na svobodu jeví téměř neuskutečnitelným. Tělesné svody hrají roli i v povídce druhé autorky. Hanina Veselá přichází s typickou lovecraftovskou náladou, která panuje na starém hrádku, známém jako Oběšencův vršek. Tam přebývá hlavní hrdina Reiner a očarován náklonností tajemné turistky Constanze, vypráví málo uvěřitelný příběh o ráji pro válečné veterány. Jenže pod závojem dámy není vždy jen hezká a trpělivě naslouchající tvář – a dál si to domyslíte sami. Troufám si tvrdit, že tato povídka sbírce vévodí hned vedle díla, které třináctku uzavírá, ale o tom až později.
Možná to bude vypadat, že nějak nadbíhám editorům, ale opravdu mě velmi oslovila povídka Honzy Vojtíška o manželském páru, toužícím překonat smrtelnou nehodu synka, a to nejen atraktivním prostředním japonského venkova, ale i schopností navodit atmosféru plíživého zla, které jako mimoděk prosákne do běžného života (a tím mi trochu připomněl mistrovství Lairda Barrona). Zatímco Karel pracuje, jeho žena Stasi zahání nudu procházkami v přírodě, vrací se však stále víc Cizí ve vlastní kůži. Děsivé je někoho blízkého ztratit, ještě děsivější je stín, ukrytý hluboko v nás a živený slabostí a zbabělostí, když může nabýt své pravé podoby. A ještě jednou Honza Vojtíšek, aby toho nebylo málo, tentokrát coby překladatel. Díky němu si totiž můžeme užít typický slovenský humor v povídce Minerální vody. Její autor Ivan Kučera není na hororové scéně žádným nováčkem, na jeho povídky jste už mohli narazit v řadě známých antologií i časopisech (66+6 hororů ve sto slovech, Zombie apokalypsa, Howard), vydal i vlastní sbírku povídek a dva e-booky. Své příběhy s oblibou umisťuje do slovenských lesů a ani tento není výjimkou. Obraz novinářky Margity, kterak kráčí v bílých teniskách vlhkým podrostem a hledá materiál pro reportáž, se vryje hluboko do paměti. Slavná minerálka Tintovka jí dodá nejen kuráž – však ji kdysi rozváželi po celém Československu – a co na tom, že obchodní název má po psychopatickém sériovém vrahovi? Jen ta továrna postavená přímo v lese mi nějak nešla na rozum, no ale tak se to v hororech stává. Jinak by to nebyly horory.

Pomsta, smůla a melodie ze záhrobí
Zajímavou postapo jednoaktovkou zaujme Roman Bílek v Záškubech všedního dne. Rozsahem malý text vůbec nebrání rozvinout plnohodnotnou zápletku o tom, že traumata ze školních let mohou mít opravdu škodlivé následky. A nejen pro žáky. Jednou totiž vyrostou a nikdy nevíte, kdy budou mít v hrsti zase oni vás, milí pedagogové! Mimochodem, ani Roman Bílek není žádný literární zelenáč a jeho jméno se skví v antologiích zaměřených na horor, jeho polem působnosti jsou však také komiksy a stripy.
Krutě spravedlivou pointou si přihrál body i Petr Boček v Páté oběti. Hlavním hrdinou je nesympatický vozíčkář Lojza, který si rád přihne a u otevřeného panelákového okna vychutnává dlouhého čouda. Jenže vše není tak černé a bílé, jak se zdá, pomsta bývá sladká, ale umí i zhořknout. Ač si v příběhu pochodují obživlé končetiny a řádí jako černá ruka – tedy vlastně noha – není nouze o několik humorných okamžiků. Mimoděk si člověk vzpomene na kultovní filmové Básníky, jak se pacient v nemocnici snaží dopídit, kde skončila jeho amputovaná noha. Někdy se totiž zdá, že chybějící končetinu stále cítíte a je pořád vaší součástí – no a končetina (nebo končetiny) to cítí podobně. Na takové pouto jsou pak všechny moderní kriminalistické metody krátké – přišijte vraždu někomu, kdo si tak nějak těžko zapomene v síni zablácené pohorky!
Ale odskočme od věcí prozaických k těm, které zůstávají někde mezi nebem a zemí. V rámci autentické zpovědi nepříliš úspěšné hudební skladatelky ze záhrobí zazní i Krátká polemika o poslání hudby. Miriam a Scarlett jsou sestry, ale jedna je talentovaná a komponování hudby jí jde téměř samo, těší se velké popularitě a žije v luxusu, druhá dře, chodí poctivě na konzervatoř, prosedí hodiny u piána a jen dýchavičně šlape své slavné sestře na paty. Jsou jako Mozart a Salieri. Obě se svým způsobem blíží hranici šílenství, ale jedna má tu smůlu, že si to vyžere za tu druhou. Řetězec událostí spustí zapomenuté pozvánky na jakýsi večírek a už se oběť ocitá na nesprávném místě a v nesprávný čas. Stačí malý omyl a fanatický fanoušek vezme osud obou skladatelek do svých rukou. Spojit protiklady však dokáže hudba, velká magie, schopná zachytit duši člověka a s pomocí tónů překlenout i smrt. Jen kdyby nehrála i ve chvíli, kdy rakev zajíždí do žářiště! Dominik Rover Fiala graduje své vyprávění až do absurdního finále, které se však (proti předchozímu vskutku povedenému obsahu) podobá laciným hororovým fraškám, nehty škrábou o dřevo, smuteční hosté křičí zděšením, ale už je příliš pozdě…

Ženě své pastelky nedávej, neb bídně dopadneš
Už zbývá jen poslední povídka, o které se chci zmínit. Sbírku uzavírá Žena s pastelkami známého spisovatele Svatopluka Doseděla. Získat tohoto autora do antologie byl jistě mistrovský editorský tah. Doseděl už několika knížkami dokázal, že temné příběhy psát umí, naposledy třeba v trojnovele Truhla ze Zálivu smrti. Tentokrát autor sáhl po jiné látce, nechal přízraky z Jarošova nad Nežárkou spát, a pustil se do líčení dramatu domácího násilí. O podobných tématech se recenzenti rádi vyjadřují, že do fantastiky nepatří (naposledy takový argument zazněl u antologie Žena s drakem, konkrétně nad povídkou Jak mizí víly, ve které šlo o sexuální zneužívání dcery vlastním otcem). Tady k tomu nakonec není daleko, když věčně opilý hrubián Tony nechá svými kumpány z hospody znásilnit vlastní čtrnáctiletou dceru. Doufá, že tak bude moci ještě lépe ovládat svou manželku, kterou pravidelně ztluče a obere i o poslední peníze. Ta si ze zoufalství začne přivydělávat kresbami magických obrázků, zahánějících nejrůznější neduhy, a střádat si na útěk. Kreslí obyčejnými pastelkami, ale účinek je neuvěřitelný, a tak Anna přemýšlí, že by svůj nově objevený talent použila i proti manželovi. Jenže Tony není žádný hlupák a všechny její skrýše odhalí… Z bezvýchodnosti její situace by jednomu vlasy vstaly hrůzou na hlavě, ale tenhle horor píše sám život. Povídka se však nakonec stává pravým opakem zastřešujícího motta antologie, protože paradoxně vylíčí příběh o tom, jak se ocitnout ve správnou chvíli na správném místě. Jihočeský masakr motorovou pilou se tentokrát nekoná. Jestli jste zklamaní, naprosto nevěrohodný optimistický konec vás dorazí úplně. Až taková traumata vyléčí jediný telefonát šéfredaktora časopisu Cosmopolitan, s radostí zrušíme Bílý kruh bezpečí a jemu podobné sociální služby. Do té doby bude spíš poptávka po této pomoci spíš stoupat. A počet povídek, které si vezmou příbuzná témata za inspirační zdroj, také. Přes všechny výhrady je tahle povídka pravou třešničkou na dortu celé sbírky.

Šklebící se bestie a vraždící školačky
Antologii chci pochválit i za další aspekty, které dokazují její promyšlenou koncepci. Jistě ne náhodou bylo vybráno číslo třináct, obecně považované za nešťastné. Povídky jsou vydané česky, ty slovenské jsou (sice k mé lítosti) přeložené, ale kvalitu překladu hodnotit nechci. Četlo se mi to dobře, takže děkuji překladatelům za tuto snahu přiblížit tvorbu slovenských autorů českým čtenářům, kteří jsou spíše později narození a nevyrostli v dvojjazyčné socialistické realitě. Běžným standardem se zpátky stávají ilustrace, a tak je najdeme i tady.

Truhla ze Zálivu smrti

TRUHLA ZE ZÁLIVU SMRTI
fantasyplanet.cz, Zuzana Hloušková
14. červenec 2016

Truhla plná hororu
Co má společného popraviště, svatební průvod, kříž na mezi, ztracený voják wehrmachtu, starý žid, vampýr a dívka emo? Jejich autora, Svatopluka Doseděla, který opět přichází s trojitou porcí nefalšovaného hororu. Pojďte se za letních nocí hezky česky bát!
V prvním příběhu se antikvář Oliver při pátrání po vzácné Černé knize pěkně zapotí, než přijde jedné místní pověře na kloub a zachrání svou dívku, ležící v kómatu. Pěkně vyvedená duchařina, díky které pochopíme, že křesťanské kříže nestojí u cesty jen tak – jsou to závory na pomyslných branách do jiného světa. Kdo má rád teorii morfických polí a čte různé „zakázané“ dějiny, určitě si na téhle malině smlsne.
Druhý příběh nás zavede za partou mladíků, kteří se rádi scházejí na místě zvaném Camp Hazard v srdci tzv. České Kanady, milují trempink a v těžkém poválečném roce 1946 zjistí, že pistole nejsou jen na hraní a že dospět v chlapy se dá prostřednictvím jediného okamžiku. Tahle – řekněme – novela se vymyká hororovému schématu, přibližuje se spíš sociálnímu dramatu, ale chlupy se při některých scénách budou ježit zaručeně. Ta, jak se v dlani lidské bestie objeví ucho i s dámskou náušnicí, v níž hrdina Dante rozpozná šperk své matky, k nim patří bezesporu.
Knížku korunuje novela (resp. povídka) třetí, podle níž nese celý soubor svůj název – Truhla ze Zálivu smrti. Vypravíme se v ní na hrad Landštejn, který ukrývá ztracený zednářský poklad. Loď Erebus, která ho vezla, ztroskotala v roce 1845 u grónského pobřeží. Jak se náklad dostal od Eskymáků až do Čech, to autor neřeší, ale jinak si příběh absolutně nezadá třeba s filmovým trhákem Lovci pokladů. Doseděl však závěr zahraje do humornější tóniny, on totiž není poklad jako poklad.
Na tradiční vydávání trojice příběhů si už pomalu znalci Dosedělovy tvorby zvykají. Tenhle formát mu prostě sedí, jak prokazuje právě soubor Truhla ze Zálivu smrti. Povídky samostatně publikoval už dříve, začínal v Nemesis, objevil se v Pevnosti nebo v hororových antologiích (např. Cáry rubáše) a střihnul si také román (Bestseller). Děj těchto starších prací však umisťoval především do exotických kulis Severní Ameriky.
Doseděl se nyní vrací na milované Jindřichohradecko a podává důkaz, že dobrý horor se může odehrávat i v obyčejné české krajině. I zde přece najdeme řadu míst, nepostrádajících tajemného génia loci! Svou fascinaci takovými místy Doseděl nezastírá (viz třeba dřívější Kalvárie, v níž nechyběly vedle detailního popisu ani fotografie budovy), ale tentokrát je mnohem umírněnější. S každou další knihou totiž tento autor roste, aniž by však opouštěl oblíbené atributy – stále vychází z místních pověstí a vsazuje do nich vlastní moderní příběh.
Také vypravěčská strategie se vyvíjí. Oproti sbírce Zlo přichází třikrát už autor neprokládá text úryvky z kronik, písní či článků z tisku, ale klade důraz na propracovanější subjektivitu vyprávění. Příklon k ich-formě se ukazuje jako dobrá volba, díky níž je vypravěč mnohem věrohodnější a plnokrevnější. Soustředěním se na hlubší vykreslení postav však Doseděl maličko ustoupil od „hororovosti“, a tak se vám může stát to, co mně – strach nepřijde a už vůbec ne třikrát. Inu, ke Kingovi ještě daleko.
To však nebrání si Dosedělovy novely plně vychutnat. Ať už útočí paranormální síly, nebo jen zjitřená lidská fantazie, vždy má toto řádění určitý řád či logiku, což je u mnohých (a zejména filmových) hororů nedostatkovým zbožím. U Doseděla je kauzalita děsivých událostí až precizní a možná tím i trochu předvídatelná. Je však těžké přijít s něčím novým, přiznejme si, repertoár hororových témat je poměrně vyčerpaný. Přesto se těším, že příště se Doseděl zainspiruje třeba u science fiction a pošle své hrdiny do nějaké černočerné tmy na cizí planetě.

Truhla ze Zálivu smrti

TRUHLA ZE ZÁLIVU SMRTI
mfantasy.cz, Marek Dvořák
18. červen 2016

Mladý muž, jehož přítelkyně se kvůli srážce s autem dostane do kómatu, se dostává do vnitřní krize, ze které jej vysvobodí až podivný nález prastaré knihy. Lidská bestie terorizuje teenagera a jeho matku a jen zoufalý čin může změnit rozdané karty. Starý Žid toužící po nesmrtelnosti prozradí mladému historikovi místo, kde se ukrývá zednářský poklad – a možná nejen on…
Svatopluk Doseděl ochutnal ze života mnohé. Vystřídal řadu povolání, než zakotvil jako redaktor regionálního měsíčníku. Věnuje se country muzice, kvalitním filmům i světové beletrii. Jeho specialitou jsou ovšem horory – jmenujme například román Bestseller či sborník Krvavá hostina. Nyní vychází jeho nové dílo, trojice novel publikovaných pod názvem Truhla ze Zálivu smrti.
V první novele se setkáváme s Oliverem, jehož přítelkyně leží v kómatu. Oliver se léčí koňskými dávkami alkoholu, dokud jeho letargii nerozptýlí výzkum Ignáce Bergmana, zajímajícího se o paranormální jevy. Bergman zkoumá tragickou nehodu z osmnáctého století, kterou podle něj způsobil duch. S Oliverem se postupně namáčejí do případu mnohem víc, než by chtěli…
Druhá novela nás zavede do Sudet, kde se tyran a lidská zrůda stane hlavou rodiny a nastolí v ní teror, který dokáže zvrátit jen mimořádná shoda okolností a ve správný moment projevená statečnost.
Třetí novela pak vypráví o starém Židovi, který se na smrtelné posteli rozhodne předat dál tajemství zednářské lóže a najít tak recept na věčný život. Spoluhráčem je mu Karel Erben, laik zajímající se o historii bratrstva. Společně se vydají po stopách pokladu, který neměl být nikdy objeven.
Svatopluk Doseděl vsází ve své knize na ověřené ingredience hororu. Klasická témata jsou zde pozorována z domácí české perspektivy a ukazují, že strašidelný příběh se nemusí odehrávat v Derry, Maine. Mezi hlavní atributy knihy patří přehledné, napínavé vyprávění, zakončené výraznou pointou. I přes nadpřirozené jevy, které se zde zhusta vyskytují, je často největším nositelem zla lidská krutost či lhostejnost v různých podobách. Kniha se velmi dobře čte a její zápletky nejsou nijak složité, přesto nabízejí dobrou paperbackovou zábavu – nesmíte ale očekávat žádnou velkou originalitu. Něco podobného jste už zkrátka párkrát četli. Trošku nevýhodou je přeci jen kratší rozsah knihy – 168 stran je tak akorát na vlak z Brna do Prahy – a měl jsem dojem, že bych klidně snesl ještě pár novel na přidání. Délce díla ale odpovídá i velmi přátelská cena.
Truhla ze Zálivu smrti není přelomovým počinem, ale slušným béčkem, které vás dobře zabaví na sluncem rozpálené pláži či při čekání v lékařově ordinaci. Pro fanoušky hororu bude vítaným kouskem ve sbírce, ostatním nabídne pohodlný způsob relaxace. A to rozhodně není málo.

Truhla ze Zálivu smrti

ZLO PŘICHÁZÍ TŘIKRÁT
casopisxb1.cz, Jiří Sivok
18. květen 2016

Řezník z jihočeského Derry
Kdo uhodl, že se jedná o Svatopluka Doseděla, získává bonbon, který je k vyzvednutí v Jarošově nad Nežárkou. Ano, to je ono neblaze pověstné město plné duchů, zombií, strašidelných budov, bláznivých lidí či zubatých lykantropů. Řekněte sami, není to skvělé místo na dovolenou? Mistr Doseděl je jedním z mála psavců, který se uchyluje ke psaní hororů, a i když to nerad slyší, je označován za českého Stephena Kinga. Je to samo sebou velkohubé, protože na božského Stephena nemá nikdo, ale Svatopluk rád využívá hororová americká klišé a umně je zasazuje do tuzemských měst. A právě proto takové spojení ve fanoušcích vyvolává. V tvorbě se orientuje převážně na povídky a krom sborníků Krvavá hostina a Truhla ze zálivu smrti, samostatného románu Bestseller má na svědomí i útlý almanach Zlo přichází třikrát, v němž se (překvapivě) objevují tři luxusní počiny jako Kalvárie, v níž spisovatel Benedikt Langer hloupě riskuje život svůj i manželky, jíž při seancích využívá jako medium. A to vše jenom proto, aby získal pro svou knihu o strašidelných místech dost materiálu. Na budovu, které se po Jarošově neřekne jinak než Kalvárie, rozhodně nezapomene, o to se postará čarodějnice, která v ní po nějaký čas žila a jaksi se jí ani po smrti nechce odejít.
Další povídka se opět zaměřuje na genius loci Jarošova, tentokráte na místo, kde zbytek francouzského batalionu smázli Prušáci v roce 1741 po bitvě u Jindřichova Hradce. Místní, jak se sluší a patří, mrtvé pohřbí, ale jaksi přehlédnou jednoho z vojáků. Ten tedy ani po smrti nedojde pokoje a hodlá strašit (což obnáší znásilňování, stínání hlav atd.), dokud jeho kosti nespočinou u jeho bratrů z batalionu. Poslední povídkou je Lykantropie, jež není nějak objevná a už podle názvu je jasné, okolo čeho se bude točit. Přesto se jedná o skvělou tečku za takzvanou Jarošovskou trilogií. Doseděl není žádný grafoman, nepíše dlouhé litanie, ale je čtivý a dokáže navodit atmosféru, při níž vám vypadají vlasy z uší a chlupy z hlavy. A především o tom horor je.

Kniha Zlo přichází třikrát

TRUHLA ZE ZÁLIVU SMRTI
Sarden.cz, Ivet Křenková
11. dubna 2016

Jsou místa, kolem kterých denně chodíme, aniž bychom si na nich všimli něčeho zvláštního. Pod tajemnou rouškou noci se ale může objevit leccos a i nejracionálnější člověk nakonec uvěří. Truhla ze Zálivu smrti je toho jasným důkazem.
V knize se ukrývají tři hororově laděné povídky. První nese jméno Smrt je jenom slovo a čerpá z tradičních jindřichohradeckých pověstí o bezhlavém rytíři a opilé svatbě. Mladý vlastník antikvariátu Oliver zažívá krušné chvíle. Jeho přítelkyně je v ohrožení života a do toho mu přijde dopis od jistého tajemného muže, který se snaží přijít na kloub staré duchařské historce. Oliver se mu rozhodne pomoci, zpočátku ale netuší, že bude mít co dočinění s astrálním zlem a duší tak černou, že ji nepřijalo ani samotné peklo. V novele Šestačtyřicátej se na pozadí poválečného období, v němž byla ruka zákona krátká, rozbíhá příběh bojem fascinované party kluků. Scházejí se u Farského lomu u Jarošova nad Nežárkou, aby si mohli zastřílet z poctivě schovaných zbraní. Netuší ale, že se jejich hra může změnit v opravdové neštěstí. Poslední povídka s názvem Truhla ze Zálivu smrti nabízí populární téma svobodných zednářů. Starý umírající žid touží objevit tajemstvím opředenou truhlu a zajistit si tak život věčný. Proto povolává nadšence Karla, kterému jako odměnu za nalezení truhly slíbí poklad. Do bádání v katakombách hradu Landštejn se Karel nakonec pouští se sličnou pomocnicí. Obsah truhly se ale nedopatřením dostane ven a ničí vše, co mu přijde do cesty.
Svatopluk Doseděl není na poli hororu žádným nováčkem. Povídky začal publikovat už v polovině 90. let v již zaniklém časopise Nemesis, jeho knižní prvotinou pak byla sbírka Krvavá hostinaDoseděl je snad jediným tuzemským čistě hororovým prozaikem, avšak přízvisko „český King“ odmítá. Ve svých povídkách rád vychází z regionálních pověstí. Jinak tomu není ani v Truhle ze Zálivu smrti.
Právě blízkost míst, na kterých se příběhy odehrávají, dodává celé knize tu správnou atmosféru. Ti odvážnější čtenáři po přečtení rozhodně budou pociťovat nutkavou potřebu všechna místa navštívit, pečlivě prozkoumat a vyčkávat tam na paranormální jevy. Atraktivitu míst zvyšují i přiložené fotografie, z nichž v kontextu povídek naskakuje husí kůže.
Autor čtenáře obratně vtahuje do obyčejného životního příběhu, s nímž je velmi snadné se ztotožnit. Dříve či později ale do všeho vstupuje nějaký ten záhadný prvek. Nadpřirozené zápletky v prvním a třetím příběhu jsou ale paradoxně kamenem úrazu a místy působí jako klišé. Druhá, zároveň nejkratší povídka, žádnou nadpřirozenost nenabízí a možná i proto z celku vychází jako nejpůsobivější. Počet stránek napoví, že kratičké jsou všechny příběhy. Proto je škoda, že autor občas zbytečně chodí okolo horké kaše a potom nezbývá dostatek prostoru na akci. To ovšem nemění nic na tom, že dokáže příběhem skvěle vést a napínat čtenáře do poslední chvíle.
Dosedělovou nejsilnější stránkou je jednoznačně práce s jazykem. Spisovatelské řemeslo má očividně skvěle zvládnuté a jazykové zpracování je přesně to, co textu dodává tu tíživou a tajemnou atmosféru. Popisy míst i líčení lidských pocitů jsou působivé a podmanivé, díky tomu je kniha velmi čtivá. Autor dodržuje i základní pravidla a hranice hororového žánru.
Proto jsou drobné nedokonalosti odpustitelné. Kniha si nehraje na veledílo, naopak se drží svého drobného formátu, právě proto se určitě stane příjemným společníkem do deštivých nocí. A trocha toho strachu přece nikomu neuškodí.

Truhla ze Zálivu smrti

TRUHLA ZE ZÁLIVU SMRTI
Fantasya.cz, Radim Červenka
březen 2016

Svatopluk Doseděl vykopal Truhlu ze Zálivu smrti

Byť horor patří tradičně k populárním žánrům, který se pojí s fantastikou a je v Česku čtenářsky vděčný, intenzivně se mu věnuje jen málo domácích autorů. Svatopluk Doseděl je v domácím prostředí čestnou výjimkou – asi jako silnice bez výmolů. Aktuálně nabízí projížďku třemi hororovými novelami.

Svatopluk Doseděl je nejvýraznějším současným domácím autorem, který píše čistě hororové příběhy. Autor je navíc regionální patriot, nebo alespoň takový obraz předestírá prostřednictvím svých příběhů. Odehrávají se vesměs v okolí Jindřichova Hradce, čili pokud je čtenář obeznámen s touto lokalitou, tak mu knížka složená ze tří kratších novel jistě nabídne důvod k zamyšlení nad naoko stereotypními lokalitami.

Ve všech příbězích Doseděl míchá tradiční hororové ingredience. Do děje autor mistrně vtáhne čtenáře vystavením kulis obyčejného životního příběhu, s nímž není žádný problém se ztotožnit. Postupně se však do všeho začíná vtírat nějaký ten záhadný prvek, tajemnější než fráze politického šíbra začínající slovy „dovedu si představit…”

Svatopluk Doseděl v pěti bodech

1. Svatopluk Doseděl je nyní redaktorem regionálního měsíčníku, ale před tím si na chleba vydělával jako pojišťovák nebo úředník.
2. V polovině 90. let publikoval v legendárním, ale již neexistujícím časopise Nemesis.
3. Jeho knižní prvotinou byla sbírka povídek Krvavá hostina, ilustrovaná Milanem Fibigerem.
4. Svatopluk Doseděl je jediným domácím čistě hororovým prozaikem a potajmu se mu říká český Stephen King.
5. Rád popíjí pivo a jindřichohradecký rum (to je ten s plachetničkou), rovněž je fanouškem americké country a v country kapele i hraje.

V prvním příběhu Smrt je jenom slovo si autor hraje s temnými energiemi místa, na kterém popravčí rukou opustila náš svět celá řada lidí. Ale některé duše jsou tak černé, že ze světa jednoduše odejít nemohou. V další novele roztočí děsivý kolotoč pouhé vzpomínky na poválečný rok Šestačtyřicátej. Zákon měl ve válkou zpustošené zemi jen krátký dosah, a tak ho do roztřesených rukou museli vzít chlapci ještě neodrostlí školní lavice. V závěrečném příběhu s titulním názvem Truhla ze zálivu smrti se obyčejná zvědavost po naoko nevinných místních záhadách promění v děsivou noc, kdy se ze záhrobí vracejí „věci“, které měly zůstat již dávno pohřbené.

Je na první pohled patrné, že Svatopluk Doseděl nenaložil do svého hororového kamionu příliš nákladné množství originality. Bylo by však chybou se kvůli této drobnosti dívat na knížku skrz prsty. Autor staví na svých silných stránkách, jakou je výborně zvládnuté spisovatelské řemeslo, znalost pravidel a hranic žánru nebo schopnost sugestivního líčení, která lehce vtáhne čtenáře do děje. Kniha si nehraje na žádné veledílo, naopak se drží příjemného drobného formátu a nabízí to, co je pro tento druh literatury stěžejní, a to dechberoucí čtivost. Obzvláště pak knížka potěší fanoušky hororu, kteří preferují trochu imaginárního strachu naservírovanou prostřednictvím literární fantazie. Monitor svítící filmových hororem můžou tak v klidu nechat v temnotě noci. Dosedělův poslední počin si však užijí i ti, co se nepočítají mezi skalní příznivce hororového žánru. Čtení prosáklé mystikou a záhadami nabízí leccos, ale nudu v žádném případě. A nikoho smrtelně neohrozí, když se občas trochu bojí.

Truhla ze Zálivu smrti

Truhla ze Zálivu smrti

KRVAVÁ HOSTINA
horror.cz, Honza Vojtíšek
červen 2012

Knižní prvotina nadějné stálice české horrorové literatury Svatopluka Doseděla. Zlo nezná hranic ani forem.

Ještě pořád si živě pamatuji, jak takřka zbožně jsem tuto knihu před těmi čtrnácti lety, v době, kdy českého knižního horroru bylo ještě mnohem méně než šafránu a jen o trošku méně než dnes, držel ruce. Jak se můj zrak vpíjel do sice tendenční, přesto hezké, barevné a poutavé, titulní strany. Dodnes jde o jeden z nejlepších a nejpovedenějších českých horrorových knižních zářezů. Osm ne zcela krátkých povídek je z valné části výběrem jeho prací publikovaných v časopise Nemesis v letech 1995-1997. Až na tři výjimky jde o čistý, syrový horror v klasické tradici prolínání nepřirozeného a děsivě fantaskního se střízlivou realitou současnosti. V podstatě klasický kingovský přístup, za nějž se ovšem Doseděl nemá vůbec proč stydět. Neboť ani fakt, že byl Doseděl svého času označován za českého Stephena Kinga, kvalitám jeho povídek nijak neubírá, spíše naopak. Protože pokud si Doseděl z Kinga něco opravdu bere, pak je to oddanost práci, propracovanost, vytříbenost, smysl pro detail a schopnost dobře budovat základní stavbu povídky. Mayflower. Naprosto klasický příběh o podivné odbočce, ještě podivnější stopařce a úplně nejpodivnějším starém zchátralém opuštěném domě uprostřed lesů, v němž hlavní hrdina dělá přesně ty věci, které by, navzdory soudnému rozumu, dělat neměl. A taky se mu to nevyplatí. Temné, ponuré a nepříjemné, stejně jako noc, během níž se příběh odehrává.

Světlo zasvěcených má sice prostou zápletku a nijak výraznou pointu, až by se dalo říci, že je pointyprostá, přesto ji mám z celé sbírky a snad i z Dosedělovy tvorby (určitě bych jí zařadil do první trojice) nejradši. Má totiž neuvěřitelně silnou bezvýchodnou a beznadějnou atmosféru, která drtí mozek silou pomalu ale jistě se stahujícího svěráku. Dva lidi, samota opuštěné chatové osady a něco, co by tam rozhodně nemělo být. Ty pocity hlavní hrdinky, která naprosto neví co se děje, co má dělat, ale přesto jí cosi uvnitř nutí a snaží se zachovat stopy lidství, jsou opravdu sdílené. Jsem hrozně rád, že si na jiném místě tohoto čísla Howarda můžete přečíst právě tuto povídku. Tradiční, silně deštivý a ještě více špinavý futuristický thriller ve stylu Obojku (Wedlock, 1991) a jiných podobných vězeňsky-upgradovaných příběhů. Takový je Srdcový spodek. I když futuristický už asi moc ne, když se odehrává v roce 2012.... Špinavé kanály, ovládání lidí pomocí neznámé drogy a individuální snaha hlavního hrdiny vymanit se z područí vězeňského systému a oné drogy. Nebýt těch krys (že já jsem si na tu povídku nevzpomněl, když jsme jim minule věnovali článek?), postrádalo by to cokoliv horrorového. Nečte se to špatně, má to spád, je to akční, ale...

V povídce Countdown šestice mladého masa na porážku cestou nočním lesem vyruší něco nebezpečného a hladového. Začíná úprk s názvem: „Kdo přežije?!“ Zápletka ne zrovna nějak originální a zajímavá, ale nijak podrobněji a detailněji specifikovaná povaha a podoba onoho nebezpečného a krvelačného společně se schopností nedostatky zápletky a pointy zastínit schopností vyprávět a jejím prostřednictvím z toho vytřískat alespoň nějak ucházející atmosféru z příběhu vytváří ne zcela špatné čtení. Je to prostě taková klasika, která vám nezpůsobí noční můry, ale ani nijak neurazí. Ve filmu na něco podobného bez keců koukáme každý druhý týden, tak nevím, proč zrovna v povídkové knize by to mělo nějak zvlášť vadit.

Hlavní hrdina příběhu, astronaut Jeff Hazard se klidně mohl jmenovat Snake Plisken. Pravda, do zničeného, zchátralého, zdivočelého a zešílivšího New Yorku ovládaného jakýmsi podivným zmutovaným a degenerovaným Bratrstvem, od „normální“ civilizace odděleného souvislým pásmem výbušnin, ho nikdo nevyšle, on tam jde najít svého bratra dobrovolně, ale jinak.... Je to chmurné, je to akční, je to napínavé a vlastně to není ani špatné, ale já bych místo toho radši nějakou horrorovou povídku.

V Hazardovském sequelu Ochutnávači medu nás Doseděl z postcivilizační džungle velkoměsta zavede do civilizací takřka nedotknuté džungle někde uprostřed afrického Konga. Neprostupná džungle, tajemné město ukryté uprostřed lesů, ještě tajemnější kult a obří včely nás zaplaví tou dobrodružnější a fantastičtější příchutí (více) fantastického (méně) horroru. Možná vám to padne do gusta mnohem více než mě. Jako barevný dobrodružný komixový seriál na zadní straně časopisu ABC by to asi působilo lépe. Pro mě Dosedělova nejslabší práce.

Nejzávažnější „chybou“ Dosedělových povídek v této knize je možná fakt, že u nich zažíváte něco, co by se vzdáleně dalo nazvat deja vu. Prostě, že už jste to v té či oné více či méně podobné podobě již viděli/četli/slyšeli. Woodcutters Vám tak možná na mysl letmo přivedou o více než půl dekády mladší Choking Hazard. Pravda, hrdinové této povídky se ukrývají ve srubu a ne v hotýlku, útočí na ně zombie dřevorubci a ne zombivci a rozhodně se u čtení povídky tolik nenasmějete jako u sledování Dobešova existenciálně-filosofického celovečerního debutu, neboť zde jde humor stranou a do popředí se dere strach a bolest.

Historie občas dožene každého z nás. Nepříjemné je to hlavně v případě, že se tak stane bez jakéhokoliv našeho přičinění a zavinění. Nepříjemná srážka s obrovským náklaďákem v závěrečné povídce Bumerang může mít opravdu nečekané následky. Můžete si třeba vybavit svůj předchozí život a to, že neskončil zrovna přirozeně. A tak se můžete rozhodnout, že svou předcházející smrt pomstíte.

Doseděl ve svých příbězích neobjevuje Ameriku, jen o ní krásně vypráví. Nesnaží se být každým slovem, každou zápletkou, každou pointou nutně a bezpodmínečně originální. Snaží se jen příběh co nejlépe odvyprávět. A to se mu daří. Je poutavý, je zajímavý. Rád se rozpovídá, udělá si čas na navození té správné atmosféry. Nešetří slovy, neseká příběh telegraficky co nejkratšími větami. Přesto je všeho tak akorát. Dokáže pohltit, dokáže zamrazit. A to mnohdy bohatě stačí. Neboť originální počiny jsou z části originální právě proto, že vyčnívají z hromady počinů tradičních, zaběhnutých, určujících a vlastně vůbec ne špatných.

Povídky doprovází černobílé kresby Milana Fibigera. Rozhodně si zaslouží pozornost, jednak proto, že jsou opravdu skvělé (Mayflower, Hazard, Woodcutters, Bumerang), trefné a výstižné, ale proto, že nejsou pouhým doplňkem. Kresby by fungovaly i samostatně, Fibiger dokáže nádherně ve své kresbě vystihnout strach a děs. Ano, nebudu chodit kolem horké kaše, jsou nejlepší z celé knihy, často převyšují samotné povídky.

Svatopluk Doseděl není dokonalý. To však vůbec ani trochu nevadí, protože na dokonalých věcech vždycky něco nehraje. Je však, a spolu s ním i jeho Krvavá hostina, čtivý, strhující... skvělý. Vhodný společník na strávení několika příjemných, zajímavých a mrazivých chvilek s dobrým horrorem.


SOLITÉR (antologie Cáry rubáše)
literarnikoutek.blogspot.cz, Zdeňka M.
29. dubna 2013

Vydejte se v šesti povídkách do světa duchů, kde pohlédnete do očí různorodým přízrakům, obývajícím ulice měst i pohraniční lesy. Věřte, že čtení vás pohltí natolik, až budete mít pocit, že slyšíte kolem sebe Cáry rubáše...

Solitér (Svatopluk Doseděl) nám ukáže, že nezaplatit cikánce za její věštbu, se rozhodně nevyplácí. O tom se přesvědčí i vypravěč čtvrté povídky, který na stará kolena bydlí v pohraničí a během zimy tam hlídá okolní chaty. Dávné prokletí tohoto kraje si totiž žádá svou oběť a náš dědula se tomu rozhodne čelit.

Duchařské příběhy již dlouho patří do hororové literatury, kde mají mnohotvárné zastoupení. Co duch, to odlišný přístup, co strašidlo, to jiné záměry. Někomu jde o pomstu, jiný chce spravedlnost, další touží po krvi nevinných a někteří prostě jen pobývají ve světě živých. Tato antologie je plná takovýchto různorodých povídek, které se od sebe neodlišují jen autory, ale hlavně děsivostí a způsobem zpracování duchařského tématu.
Jednotlivé povídky jsou čtivé a každý si mezi nimi najde svou oblíbenou. Mě nejvíce oslovily příběhy Solitér a Z druhé strany. Každý byl naprosto odlišný, protože první jmenovaný byl čistě duchařský s dávným prokletím a krvavými obřady, zatímco ten druhý nebyla ani tak duchařina, jako spíš dobře propracovaný akční příběh, který ani na okamžik nenudil.

Kniha Cáry rubáše

SOLITÉR (antologie Cáry rubáše)
nase-knihovnicka.blogspot.cz, Honza
19. února 2013

Povídka Solitér vypráví o důchodci, kterému na nádraží v Hůrkách vyloží budoucnost jedna cikánka. Protože jí odmítne zaplatit, prokleje ho a on pak společně s náhodnou známou Kateřinou čelí duchům římských legionářů. Na tuhle povídku jsem se těšil úplně nejvíc a Svatopluk Doseděl mě opět nezklamal. Povídka se četla dobře a byla napínavá. Jediné, co mi trochu vadilo, byla Katčina přezdívka Kiky.
Antologie Cáry rubáše je nadprůměrné čtení čítající šest povídek na duchařské téma. Doporučil bych především povídky Krev pod sněhem a Solitér. Naopak vůbec se mi nelíbila povídka Poltergeist ze školky. Jinak se vše četlo dobře, i když vyloženě bát se nebudete. Snad jen při čtení těch dvou doporučovaných vás bude mrazit.

Kniha Cáry rubáše

ZLO PŘICHÁZÍ TŘIKRÁT
horror.cz, Eraserhead
26. ledna 2010

Jak se zdá, Svatopluk Doseděl je zřejmě jediný „pravidelně“ knižně publikující český hororový spisovatel. Má za sebou jednu antologii, dvě povídkové sbírky a jeden román. Zlo přichází třikrát obsahuje tři povídky, propojené místem konání děje. Všechny se odehrávají v jihočeském Jarošově nebo jeho blízkém okolí a při jejich psaní Doseděl vycházel z místních pověr, pověstí a legend.
První povídka s názvem Kalvárie vypráví o jednom starém domě s hodně pohnutou a krvavou historií, do něhož se nastěhuje spisovatel s manželkou, který by rád o této historii zjistil něco více a napsal o tom knihu. V domě kdysi žila žena, která zabila svých sedm manželů, a říkalo se o ní, že je čarodějnice. Spisovatel se jedné noci rozhodne vyzkoušet prostřednictvím své ženy jako média vyvolat ducha jednoho z těch, kdož v tomto domě zemřeli násilnou smrtí. Při druhém pokusu však vyvolá nepravého ducha a rozpoutá své vlastní osobní peklo.
Ve druhé povídce Batalión se mladý Denny v hospodě seznámí s krásnou, leč opilou, Sabrinou, místní podivínkou, z níž si každý dělá srandu. Když se za ní z hospody vydá, zachrání jí život, když ji vytáhne z řeky, do které v opilosti spadla z mostu. Jenže se ukáže, že Sabrina nespadla. Sabrina nedá Dennymu spát, nehodlá ji jen tak pustit k vodě a tak se mezi nimi vytvoří přátelství a ona mu vypoví svůj příběh – po nocích ji sužuje duch mrtvého francouzského vojáka Gastona le Blanc, který před necelými třemi stoletími padl se svým bataliónem v bitvě nedaleko Jarošova. Duch Sabrinu sexuálně obtěžuje a ta zjistila, že se mu ubrání jenom tím, že se opije do němoty. Sabrina se rozhodne vyzkoušet znechutit se Gastonu tím, že se vyspí s Dannym, tím však jen rozpoutá jeho vztek a Gaston začne zabíjet.
O ději třetí povídky vypovídá již její název – Lykantropie. Viktor je nevyléčitelně nemocný a doktoři mu dávají jen tak, slovy klasika, rok, maximálně dva. I proto Viktor na vše rezignoval a začal nasávat, což se dvakrát nelíbí jeho kamarádce Alici. Pak v okolí začnou docela drastickým způsobem umírat (nejen) malé děti. Cosi, co podle stylu útoku vypadá jako obrovské zvíře, jim utrhne a odnese hlavu. Viktor je stále více přesvědčen, že to dělá vlkodlak a že tím vlkodlakem je on, že se tím tak buď brání jeho tělo nemoci, nebo to má na svědomí právě ta nemoc. Viktor však zjistí, že se mýlil, že tím vlkodlakem není on. Obrovskou výhodou a plusem všech tří povídek je, že je Doseděl zasadil do zdejšího prostředí, do prostředí které zná dobře on sám (v Jarošově žije již nějakých 12 let). I z tohoto důvodu se povídky strašně dobře čtou, protože vám připadá, jako by se odehrávaly někde kousek od vás, vedle ve vesnici, kterou občas projíždíte. Doseděl nás touto zajímavou exkurzí provede po Jarošovských lesích, polích, historických památkách, místních hospodách a neobyčejných výletních místech. České názvy míst způsobují, že si dokážete skoro živě představit popisovaná místa. Kniha je doplněna i fotografiemi některých míst, o nichž se v povídkách pojednává. Fotil sám Svatopluk Doseděl.
Trochu mě pobavily jména v prvních dvou povídkách, projevující Dosedělovu zřejmě ne zcela vyřešenou snahu opustit ve svých povídkách americký kontinent a jeho obyvatele, nebo spíše používat klasická česká jména. Nejsou zase až tak moc echt česká a jak říkám, při jejich přečtení jsem se nevyhnul úsměvu.
Při čtení prvních dvou povídek jsem byl nadmíru spokojený, jsou psány Dosedělovým skvělým vybroušeným stylem, mají švih a spád, jsou drsné, napínavé, atmosférické a strašidelné. Dobré nápady a zápletky ještě lépe zpracované. Dosedělovi se často přezdívá český King. Jenže v jeho případě není žádný důvod brát to jako urážku či posměšek. Doseděl svou tvorbou opravdu nijak nezastírá svou inspiraci a oblíbeného hororového spisovatele. Naštěstí si z Kinga vzal to dobré a pracuje s tím po svém. Těšil jsem se, jak můj oblíbený český spisovatel dostane plných 100%, protože Kalvárie i Batalión si je zcela určitě zaslouží. Jenže...
Jenže, že k tomu asi nedojde signalizoval již název třetí povídky. A došlo na nejhorší. Sice slušně napsaná třetí povídka je přesně taková, jakou jsem vzhledem k jejímu názvu očekával. Vlkodlačí nuda, která ničím nezaujme a nepřekvapí (ale ano, nakonec mě překvapila – genezí vlkodlaka, jenže jsem potom nevěděl, jestli se mám smát, nebo schovat hlavu do dlaní). Průhledný příběh s očekávatelným dějem, který odhadnete vždycky tak odstavec napřed. A to z četby nakonec udělá jen pouhou rutinu, abyste tu knihu dočetli/y celou. Milovníky a milovnice vlkodlaků možná ale povídka zaujme více než mě, troufám si říci, že dostanou přesně to, co budou očekávat. Mě už ale tohle vážně nebaví.
Kniha mi udělala velikou radost. Čte se jedním dechem, není nějak moc rozsáhlá, ale i přesto přesně splňuje svůj účel. Pobaví, zpříjemní dlouhou chvíli a při jejím čtení vám bude tu a tam přebíhat mráz po zádech.
Svatopluk Doseděl je u mě v současné době nejlepší český spisovatel, a to ne proto, že je, zdá se, co se týče publikační tvorby, ojedinělým jevem. Díky alespoň za to.

Kniha Zlo přichází třikrát

DEN, KDY UMLKLY ZVONY (Pevnost 8/2009)
topzine.cz, Jan Nohovec
19. srpna 2009

Srpnová Pevnost přináší pouze dvě, ale zato výborná počtení. Prvním je novela Den, kdy umlkly zvony jediného českého autora hororu, Svatopluka Doseděla. Ten se podíval opět do svého oblíbeného amerického prostředí, kam zasadil výborně strukturovaný příběh Matta Parkera, donedávna ještě pracovníka na lince bezpečí, který přijíždí do svého domova v oregonském Harmony. Děsivá atmosféra se pomalu kumuluje a netrvá dlouho, než na hlavního hrdinu začnou dopadat stíny historie této jen přes sto let staré osady. Nutno říct, že v poslední době o Dosedělovi nebylo moc slyšet - od vydání Bestselleru před čtyřmi lety vyšla jen reedice starších povídek - a teď se vrací s ještě větší parádou, než na jakou jsme od něj byli zvyklí. Po kompaktním Dni, kdy umlkly zvony budete přímo slintat nad vidinou již dlouho chystaného románu Heartbreak Hotel.


DEN, KDY UMLKLY ZVONY (Pevnost 8/2009)
legie.info, SiriusChico
19. srpna 2009

No, po dlouhé době se mi do rukou dostala horová povídka a aby překvapení nebylo málo, jedná se o českou horovou povídku. Tak nevím jestli je to mým dlouhým půstem, ale tahle povídka mi přijde prostě... skvělá. Je to asi milionkrát lepší než to, co jsem čekal od (pro mě) neznámého Doseděla. Povídka buduje napětí, má skvělou atmosféru a typický happy-end s otazníkem, což sice není moc originální, ale lepší než zmršený konec. Jediná věc, kterou bych vytknul je ten závěrečný deux ex machina v podobě malé, mrtvé chromé holčičky. Kdyby dal autor trochu zabrat mozkovým závitům mohl ji dát spíše na tu temnou stranu, to by si hlavní hrdina aspoň užil.


DEN, KDY UMLKLY ZVONY (Pevnost 8/2009)
Neviditelný pes, Jan Pechanec
10. srpna 2009

Svatopluka Doseděla jsme si mohli zapsat jako českého autora hororu a svojí dlouhou povídkou Den, kdy umlkly zvony to pouze potvrdil. Napínavý příběh z amerického městečka Harmony, které bylo postaveno na tabuizovaném území původních obyvatel Ameriky, nám představí příběh Matta, který se po letech vrátil domů, aby zde čelil nejen svým nočním můrám, ale i krvavé realitě indiánských mýtů. Pozvolně budovaná atmosféra strachu a napětí se určitě dostane pod kůži i vám.


KRVAVÁ HOSTINA
horror.cz, Eraserhead
28. prosince 2008

Českého hororu je jako šafránu. Sbírka povídek Svatopluka Doseděla je nádherně rozkvetlý šafránový květ, který se ujal na neúrodné půdě.
Svatopluk  Doseděl v letech 1995-1997 spolupracoval se sci-fi/horor/fantasy měsíčníkem NEMESIS a nejednou v něm otiskli jeho povídky. V roce 1998 pak některé Dosedělovy povídky vyšly ve sbírce s příznačným názvem „Krvavá  hostina“.
Doseděl je často přirovnáván ke Stephenu Kingovi (bývá označován za českého Kinga), nijak to jeho dílo ale nesnižuje. Pokud si Doseděl z Kinga něco opravdu bere, pak je to oddanost práci, propracovanost, vytříbenost, smysl pro detail a schopnost dobře budovat základy a stavbu povídky. Přesně, jak v doslovu knihy zmiňuje Carola Biedermannová: „Horor má omezené tématické možnosti, nevychází z ničeho jiného než z našich dětských strachů. Spočítejte si, čeho jste se v dětství báli, a zjistíte, že tato tématika je u Doseděla dokonale využita.“ Tímto podobnost s Kingem končí. Doseděl není žádný plagiátor, přistupuje k psaní po svém, buduje si svůj vlastní rukopis, a ač použivá, dalo by se říci, již použitá a známá témata a zápletky, často s nimi zabrouzdá do neprobádaných vod.
Sbírka obsahuje celkem osm povídek, od slabších (Ochutnávači medu) po silné a vynikající (Světlo zasvěcených).

„Mayflover“ rozvíjí v hororu tolik známé a v mnoha podobách již zpracované téma řidiče, který je nucen náhle sjet z dobře známé cesty a vydat se cestou neznámou, neprobádanou, na níž, hádáte správně, čeká nechtěné a nemilé  překvapení v podobě jistého domu jménem Mayflover.

I „Světlo zasvěcených“ buduje na klasických proprietách – dva lidi v opuštěné chatové  osadě, obklopeni samotou, civilizace daleko, nález tajemného předmětu, jemuž jeden z nich zcela propadne a nechá se jím ovlivnit a pro druhého to přináší jen a pouze nebezpečí. Povídka hodně stavějící na psychologické stránce hororu, strachu a děsu.

„Srdcový spodek“ je trochu úkrok spíše do futuristické sci-fi. Špinavé kanály, krysy, nadvláda a ovládání určitých lidí pomocí drogy, individuální pokus vymanit se z této nadvlády, odpor...

„Countdown“ je nádherným popisem toho, když jste ztraceni v lese a něco se vás pokouší chytit. Strach se stává vládcem těla, nervy jsou napjaté na samotnou hranici únosnosti, začíná se nedostávat dechu, v boku bolestně píchá, vaši blízcí jeden po druhém odpadávají, a něco se vám lepí na paty...

„Hazard“ nás opět zavádí do částečně „postapokalyptické“ budoucnosti. Hlavní hrdina musí cosi vykonat v uzavřeném, od okolního světa odloučeném městě, kde platí úplně jiné zákony a pravidla. Povídka mi v mnohém připomíná Carpenterův „Útěk z New Yorku (nebo L.A., to je jedno), je však mohem temnější.

„Ochutnávači medu“ jsou pokračováním „Hazardu“ a odehrávají se ve ztraceném městě kdesi v Africké džungli. Obří včely, tajemné  obřady, naprosté vybočení ze zažité civilizační reality, místo, kde nezvaného návštěvníka nečeká nic dobrého – co víc může nabídnout dobrodružné sci-fi? Připomínala-li mi předchozí povídka Carpenterův film, u této se mi na mysl naopak draly vzpomínky na staré dobrodružné/fantasy/sci-fi komixy v ABC, jako např. Galaxie, Příchod bohů atd...

Ve „Woodcutters“ parta lidí na chatě zažije útok oživlých dřevorubců a je nadmíru jasné, že to vůbec není taková sranda, jak by se podle „Choking Hazard“ mohlo zdát. Humor jde stranou, přichází strach.

V “Bumerangu” se hlavnímu hrdinovi vynořují vzpomínky na svou smrt a je odhodlán najít svého vraha.

Povídky doprovází vynikající a děsivé černobílé kresby z rukou Milana Fibigera, které nejsou pouhým skvělým doplněním. Kresby by fungovaly i samostatně, Fibiger dokáže nádherně ve své kresbě vystihnout strach a děs. Ano, nebudu chodit kolem horké kaše, jsou nejlepší z celé knihy, často převyšují samotné povídky.
Doseděl, ač čtivý a dobrý hororový spisovatel, má v mých očích jednu podstatnou vadu – neúprosně děj svých povídek umisťuje do Spojených států amerických. Což  myslím v záplavě amerického hororu (filmového i literárního) trochu ubírá na Dosedělově originalitě.


ZLO PŘICHÁZÍ TŘIKRÁT
Fantasya.cz, Pavla Lžičařová
6. srpna 2008

Svatopluk Doseděl, jediný český autor, který se soustavně věnuje hororové tvorbě, se rozhodl ve své třetí knize opustit Ameriku a podívat se na zoubek i českým strašidlům. Při psaní povídek do knihy Zlo přichází třikrát mohl čerpat inspiraci i při pohledu z okna. Všechny tři kratší práce totiž zasadil do lesů okolo Jarošova nad Nežárkou, kde bydlí.

Kalvárie.
Starý dům, který ještě dnes můžete v Jarošově spatřit. Dům opředený podivnou pověstí, díky níž se mu vesničané raději vyhýbají. Možná právě proto sem v září 1994 přijíždí Benedikt Langer s psacím strojem a s přáním sepsat pojednání o hrůzách, které se tu údajně měly kdysi odehrát. Není divu, že jeho přítelkyně Karmen z toho není dvakrát nadšená. A to ještě netuší, že má sehrát hlavní roli v Benyho spiritistické seanci, která probudí dávno zaváté hrůzy, jež navždy měly zůstat spát…

Batalión.
Kousek od Jarošova najdete náhrobní kámen, dle kterého tu kdysi skončil život místního sedláka. Vesničané na něj již pozapomněli, ale Sabrina Bauerová jeho přítomnost cítí na vlastní kůži každou noc. Doslova. Pod balvanem totiž leží kosti vojáka, kterého po dávné bitvě tehdejší obyvatelé nepohřbili spolu s ostatními. A bylo jen otázkou času, kdy mu tato skutečnost začne vadit a rozhodne se najít si za svůj batalión a především za milovanou markytánku náhradu…

Lykantropie.
Viktorovi Berhofovi by mohlo být všechno jedno. Je smrtelně nemocný a zbývají mu maximálně dva roky života. Přesto mu nejsou lhostejné jeho neskutečně živé sny plné krve a utrpení a to, že od doby, kdy se mu zdají, se okolními lesy potuluje neznámý zabiják, který vraždí děti velmi podivným způsobem…

Dosedělovy povídky působí věrohodně nejen pro to, že autor čerpal inspiraci z Kroniky obce Jarošova nad Nežárkou. Svatopluk si totiž vybírá pro své příběhy obyčejné lidi, kteří měli tu smůlu, že se objevili v nesprávném čase na nesprávném místě. A jeho styl vyprávění je právě tak obyčejný jako jeho hrdinové. Děs je u něj skutečný a hmatatelný (a stejně tak skutečně a hmatatelně se jej lze zbavit), přesto se hrůza plíží zvolna, potichu a nechá ve vás narůstat zneklidňující pocit, že „něco“ není v pořádku. Napomáhají tomu kromě sugestivního stylu vyprávění a již zmíněného reálného základu i černobílé fotografie popisovaných míst, které na pohled vypadají obyčejně… ale jen když je jako obyčejné budete chtít brát. Přes to všechno záleží na každém čtenáři, jak moc se bude chtít bát. Kalvárie, Batalión a Lykantropie vás nedonutí ohlížet se přes rameno a se zatajeným dechem procházet kolem temných koutů, zkuste si však s knížkou vlézt do postele v jednu ráno, kdy je dům již temný a tichý… A možná se vám nebude lehce usínat.

Kniha Zlo přichází třikrát

ZLO PŘICHÁZÍ TŘIKRÁT
Henryweb, Henry
5. ledna 2008

Druhá hororová kniha z pevnostní edice je opět autorským počinem Svatopluka Doseděla, který se po románu Bestseller představuje útlejší sbírkou tří příběhů. Do Jarošova totiž právě přišlo zlo. A hned třikrát...
Jak je patrno z anotace, odehrává se děj všech tří příběhů v jihočeské obci Jarošov nad Nežárkou nedaleko Jindřichova Hradce. Pokud někdo v první chvíli ohrnuje nos nad českými reáliemi a myslí si, že u nás se nic děsivého (vyjma politických absurdit) nemůže stát, vyvede ho Svatopluk Doseděl velice brzy z omylu.

Kalvárie
Kalvárie je místní pojmenování domku pod jarošovským hřbitovem, který je podle zdejších legend i zápisků v obecních kronikách obestřen tajemstvím a prapodivnou minulostí. Už jen ze slova Kalvárie běhá mráz po zádech. Pokud neznáte význam tohoto nepříliš často používaného slova, tak vězte, že podle slovníku cizích slov se jedná „o velké utrpení či o místo velkého utrpení“. A tím je i jarošovská Kalvárie. Utrpení, která se tu stávala v minulosti, sahají však kostnatými prsty až do naší přítomnosti.

Batalión
V roce 1741 se nedaleko Jarošova odehrál epizodní střet mezi pruskou vojenskou jednotkou a zdecimovaným francouzským bataliónem. Francouzi padli do jednoho a pro místní lidi tenkrát vše skončilo pohřbením mrtvých vojáků do hromadného hrobu. Jeden z nich byl však na bitevním poli zapomenut a jeho duše nenašla klid ani když byl dodatečně pochován pod starým smírčím kamenem. A to všechno je důvodem, proč mívá současná dívka Sabrina podivné noční návštěvy a proč neustále balancuje na hranici mezi životem a sebevraždou.

Lykantropie
Viktor Berhof je krůček od smrti. Diagnóza, kterou stanovili lékaři, hovoří jasně - jeho krev umírá a jej čeká poslední rok nebo dva života. Smířen s neodvratným osudem si v Jarošově užívá klidu a čeká na konec. Pak je ale v blízkém lese zavražděno dítě a Viktorovi se začínají zdát neodbytné zlé sny. První oběť není poslední a v hlavě Viktora Berhofa se začíná rodit strašlivé podezření...

Pohříchu málo je českých hororů. Přestože to není můj úplně nejoblíbenější žánr, čas od času je příjemné dopřát si trochu té hrůzy na stránkách nějaké knihy (a teď nemyslím na její zpracování nebo redakční práci). Svatopluk Doseděl je vlastně jediným českým, ryze hororovým autorem, který se dokázal se svými příběhy prosadit na stránky časopisů i knih. Pokud jste četli jeho Bestseller a byli jste s ním spokojeni, bude se vám určitě líbit i Zlo přichází třikrát. Přestože nenabízí románovou formu, myslím si, že je dokonce lepší. Hrdinové všech příběhů jsou totiž obyčejně civilní lidé se kterými se můžete lehce ztotožnit a jakých jste za svůj život už několik potkali. Jejich osobní problémy jsou pak pochopitelné úplně každému.
Dalším velkým kladem knihy je i styl vyprávění. Svatopluk Doseděl ve všech příbězích buduje atmosféru postupně, neobvyklé a nebezpečné situace přidává po troškách, aby je vzápětí přetavil v čiročirou hrůzu. Každý ze tří příběhů tak graduje v samém závěru a stejnou gradaci má seřazení novel tak, jak vyšly, protože Lykantropie je totiž opravdovým vrcholem.
Za zmínku určitě stojí i reprodukce černobílých fotografií, které názorně přibližují místa, kde se děj jednotlivých novel odehrává a dávají příběhům punc skutečnosti.Pokud se tedy chcete a hlavně umíte bát nad stránkami knihy a rádi si vychutnáte dobré horory, pak vítejte v Kalvárii. Zlo na vás už netrpělivě čeká.

Kniha Zlo přichází třikrát

ZLO PŘICHÁZÍ TŘIKRÁT
Neviditelný pes, Jan Pechanec
12. ledna 2007

Svatopluk Doseděl byl kdysi Carolou Biedermannovou přirovnán k českému Kingovi, a to ne kvůli rozsahu jeho tvorby. Od devadesátých let, kdy v zaniklém časopisu Nemesis publikoval šest hororových povídek, souborně vydaných ve sbírce Krvavá hostina, uplynulo hodně vody. Po letech vyšel v edici Pevnost triptych pod názvem Zlo přichází třikrát - "rozšíření" samostatného vydání novely Kalvárie z roku 2000.
Svěží komplet povídek, dvou duchařských a jedné vlkodlačí, spojuje Jarošov nad Nežárkou, malá obec poblíž Jindřichova Hradce. Při rozmluvách autora s kamarády se zrodil nápad napsat příběhy z domácího prostředí a jak vidno, když se člověk chvíli věnuje studiu historických pramenů vesnice, může vzniknout několik mrazivých povídání, čerpajících z legend a obecní kroniky.
V Kalvárii (místo velkého utrpení) sledujeme snahu Benedikta Langera o získání inspirace pro jeho spisovatelskou tvorbu. Nadšení, s kterým si zahrává se záhrobními silami, vyústí v osobní tragedii a boj s uvolněným zlem v podobě ducha dávné vražedkyně. Batalión využívá stejného motivu, jenž však nezačal bláhovým drážděním světa mrtvých, ale skončil krvavým šílenstvím podrážděného poltergeista. Poslední povídka Lykantropie si pohrává s myšlenkou vědeckého vysvětlení tohoto jevu.
Všechny krátké příběhy dokáží příjemně mrazit, zvlášť při večerním čtení, kdy už všichni okolo vás spí klidným spánkem a vaše obrazotvornost pracuje na plné obrátky. Čtivý vyprávěcí styl nikde nezadrhává a krůček po krůčku odhaluje děsivá tajemství pohnuté minulosti vesničky. Při čtení jsem vděčně vzpomínal na jinou sbírku - Drakulova švagra M. Švandrlíka, jenž podobnými pracemi (ale méně vycházejícími z historických reálií) napínal mé nervy před lety.
Jediným nedostatkem sbírky tak zůstává její rozsah 164 stran, což člověku může stačit maximálně na tři neklidné noci. Na druhou stranu se jedná o plnohodnotnou knihu s medailonkem autora, ilustračními fotografiemi míst, kde se horůrky odehrávají, a slovem autora, popisujícím zdroje inspirace.
Zlo přichází třikrát vám poskytne "hroznou" zábavu pro osamocené večery a vhodně zaplní mezery na poli hororové literatury, v níž u nás dominují zejména King s Barkerem


Doplněno z následné diskuze:

Autor: Tomáš Němec Datum: 12.01.2007 10:34
Abych to uvedl na pravou míru, Zlo přichází třikrát je reedice pouze částečná - obsahuje tři novely, z níž ta první, Kalvárie, vyšla samostatně v roce 2000. Druhá novela, Batalión, vyšla v Pevnosti a třetí, Lykantropie, má v knize premiéru. Navíc z článku tak trochu vyplývá, že jde o reedici Krvavé hostiny, což je samozřejmě úplně jiná kniha. Tož tak :-)

Autor: Jan Pechanec Datum: 12.01.2007 10:43
Tož se omlouvám, je to tak, jak říká Tomáš.

(pozn.: Tomáš Němec je šéfredaktorem časopisu Pevnost)

Kniha Zlo přichází třikrát

BESTSELLER
Neviditelný pes, Henry
22. listopadu 2005

Knižní horor! Co se vám vybaví při vyslovení názvu tohoto specifického žánru? Mrazení v zádech, dech zatajený až k prasknutí plic, šouravé kroky, kvílení a tajemné hlasy ozývající se z temných stínů? Ano? Tak to je dobře, hned víte o čem je řeč. Ale co český horor? To už bude horší. Knih českých autorů je na našem trhu jako šafránu. Proto mě potěšil další ediční počin časopisu Pevnost a vydavatelství Wolf Publishing. Jako čtvrtá vyšla v edici Pevnost kniha Svatopluka Doseděla - Bestseller.
Malcolm Ferry je úspěšný spisovatel a tvůrce dobře se prodávajících knižních hororů. Jeho knihy vycházejí v obrovských nákladech a zajišťují mu pohodlný a spokojený život. To však trvalo jen donedávna. Malcolmova poslední kniha, v níž díky své ohromné představivosti popisuje neustálý a nesmiřitelný souboj pozitivní energie, kterou vytvářejí za dne živé bytosti svojí vitalitou, a energie negativní, která podporuje bytosti zla a temnoty, se pro něj stává zdrojem nočních můr a neustálého napětí. Začíná tušit, že tentokrát je jeho kniha víc než jen pouhou fikcí. Jeho tušení se stává realitou jedné mrazivé a temné noci.
Quentin Clark je také spisovatel a přítel Malcolma Ferryho. Na rozdíl od něj nemá však tak dokonalý dar fabulace a jeho podřadné knihy jsou plné jen záhrobních příšer, krve a sexu, bez potřebné dávky napětí a poctivého řemesla. Quentin se ocitá v Malcolmově domě, den poté, kdy se Malcolm stal obětí zatoulané pumy, jak vyplývá z policejní zprávy. A právě tehdy nalezne první verzi rukopisu poslední knihy Malcolma Ferryho s názvem Black & White. Pokušení a touha po úspěchu je silnější než oddanost, teď již mrtvému, příteli, a tak lepenková krabice s originálním strojopisem skončí pod jeho bundou. A tím roztočil rarachovo kolo.
Postavy a události, promítající se ze stránek knihy do reálného života, nejsou úplně originálním nápadem. I propojení textu knihy s tiskovými zprávami je věcí, kterou známe z knihy Carrie od Stephena Kinga (jeho jméno se ostatně objeví přímo na stránkách Bestselleru). Svatopluk Doseděl však navíc zakomponoval do své knihy i úryvky z fiktivního románu Malcolma Ferryho a vše velmi věrohodně propojil do kompaktního celku. Právě úryvky z tiskových zpráv, které jemně naznačují následující události, ale jen tak, aby čtenáře udržely v neustálém napětí a kladly znepokojivou otázku: "Co se přesně stane a jak?", jsou tou pověstnou špetkou koření, které posouvá děj knihy neustále vpřed.
Co říci závěrem? Z knih, které v edici Pevnost zatím vyšly, je na Bestselleru vidět nejlepší práce s textem. Všechno působí velmi věrohodně a čtenář se ani chvilku nenudí. Svatopluk Doseděl dokázal, že i český autor dokáže napsat kvalitní horor a za to mu právem náleží maximální kladné hodnocení. Pokud tedy někdo z vás propásl příležitost koupit si tuto knihu společně s Pevností, neváhejte a až se objeví ve volném prodeji, rozhodně si jí nenechejte ujít.


BESTSELLER
Fantasy Planet, Ondřej Jireš
14. listopadu 2005

Mezi domácími autory fantastiky je Svatopluk Doseděl snad jediný, který se zaměřuje výhradně na horor. Velmi slušně se uvedl řadou dobrých povídek a nyní je na pořadu dne jeho debutový román, který právě vyšel v edici Pevnost.
Nyní sněhem zapadané městečko ve Skalnatých horách, kde se snoubí odkazy indiánské minulosti se současným americkým životem, se stalo domovem dvou spisovatelů. Hlavního hrdiny Quentina Clarka a jeho úspěšnějšího kolegy, který hned na počátku záhadně umírá rozcupován neznámou šelmou. Quentin bere jeho nedopsaný román a hodlá ho dokončit a vydávat za vlastní. To je jen úvodní zápletka románu Bestseller. Autor zvolna rozvíjí příběh, vykresluje neklidné prostředí a jednotlivé scény jsou stále podivnější. Co zabilo slavného spisovatele? Co způsobuje záhadné úkazy jako je zelinkavá opalescence? Probouzejí se snad stíny indiánské magie, nebo se vše odehrává v trochu pomatené mysli přepracovaného Quentina? Mají příšerné sny obyvatel městečka reálný základ? Kde je hranice mezi představami a realitou? A proč se vrší jedna záhadná smrt na druhou?
Až do poloviny románu se zrychluje tempo, zvyšuje napětí a houstne atmosféra. Teprve pak nás nechá autor aspoň na chvilku odpočinout. Ale to jen proto, aby částečně obměnil kulisy i vedlejší hrdiny a opět zdánlivě levou zadní gradoval příběh až ke strhujícímu finále, kde se většina motivů knihy střetne v kompaktní celek. Postupně přibývají mrtvoly a krev, ale Doseděl ví, že dobře napsaná kapka krve působí strašidelněji než rudé potoky valící se na čtenáře. Podivné úkazy se stupňují a psychika postav se kolébá na hraně příčetnosti.
Autor pro svůj román vytáhl jedno z témat psychologie, které praví, že dříve lidé jen těžko odlišovali sny od reality a často konali v souladu s tím, co se jim zdálo. Nevím, zda Doseděl tyto teorie zná, nebo jde prostě o jeho nápad, ale na stejné bázi stojí hlavní fantaskní rys, který v románu výborně funguje a dodává mu část jeho tajemné, mystické nálady. Čtenář Bestselleru často, stejně jako Quentin, tápe, co jsou představy a našeptávání schizofrenního člověka a co pravdivé události. Rozhodně však není text zmatený. Mezi jeho přednosti patří také čtivost a jednoduchost ve smyslu nepřekombinovanosti. Hlavní děj osvěžují odbočky, tvořené například citáty z knihy, kterou Quentin dopisuje, nebo policejními zprávami.
Bestseller má reálnou šanci stát se bestsellerem. K tomu mu může dopomoci i edice Pevnosti, která má velmi slušnou prodejnost. Málokdo vám totiž v dnešní době nabídne takhle levnou knihu. Bestseller také ukazuje, že tato edice nebude hájemstvím průměrných textů, které by jinak měly malou šanci na vydání v běžném nakladatelství. Zatím je to nejlepší knížka, jaká společně s Pevností vyšla, a já budu držet palce, aby se dařilo i nadále shánět tituly na této úrovni. Bestseller je sice kniha originální pouze v kontextu domácí tvorby a pravé fanoušky hororu jistě svou originalitou neoslní, ale právě tato skupina čtenářů bude z Bestselleru nadšená kvůli výbornému řemeslnému zpracování a tradiční práci s hororovými rekvizitami a napětím. Pokud patříte mezi pravidelné čtenáře Stephena Kinga a podobných spisovatelů, neměli byste si nechat Dosedělův debutový román ujít.


BESTSELLER
Neviditelný pes, Pagi
8. listopadu 2005

Úspěšný spisovatel Malcolm Ferry je ve svém osamělém domě roztrhán neznámou šelmou. Jeho přítel Quentin Clark, o poznání méně úspěšný, si přivlastní text Malcolmova nevydaného posledního románu - a tím začne série podivných událostí.Podivné stopy se šesti drápy a jejich ještě podivnější nositel začne Quentina pronásledovat stejně, jako předtím pronásledoval Malcolma. Začíná boj o holý život, o zdravý rozum, o klid a pokoj.
Temný hororový příběh z amerického Colorada je smíchán z vyprávění, citací z policejního spisu a úryvků z podivného románu Malcolma Ferryho, který otevřel Pandořinu skříňku. A celou knihu čtenář sleduje boj s tím, co se z ní dostalo na svět. Tedy: ono to na něm bylo, ale čas od času to dostane rozhodující impuls a začne se to projevovat. Tajuplná zelená záře (nebo taky ne) nás provádí dokonale vypointovanými epizodami příběhu, které nezapírají autorovu vynikající praxi v oboru povídek. Návštěva kůlny s uhlím, sen o zasněžené zahradě, noční výlet na běžkách a mnoho dalších podobných jsou samy o sobě prvotřídními hororovými kousky a mohly by být i samostatnými texty.
Právě tahle síla jednotlivých epizod vedla autora k zakončení s využitím těžkotonážní magie. Tečka za celým románem musela být hodně zvětšena nad běžnou míru, aby nezapadla, aby se gradační křivka příběhu nezastavila a aby závěrečná pointa byla dramatičtější a silnější než předchozí text. Závěr se tím dostal z polohy zla tušeného do polohy zla viděného a - na rozdíl od předchozích částí příběhu - tím autor připravil čtenáře o možnost domýšlet si a vkládat do prožitku z příběhu jejich vlastní úzkosti a obavy, v normálním životě skryté pod civilizačním nánosem.
Po povídkové sbírce Krvavá hostina (1998) a novele Kalvárie (2000) to je první román Svatopluka Doseděla. Pointování povídkových, někdy až jen anekdotických (tím míním rozsah, nikoliv vyznění, to je opravdu hororové) epizod je natolik silné, že až zakrývá linii příběhu vlastního románu. Jedinou slabší částí knihy jsou - paradoxně - ukázky z bestselleru Malcolma Ferryho, jejich ilustrační a nápovědná úloha je sice naplněna, ale stačí okem přeběhnout o stránku dál a rozdíl v síle textu je zřetelný.
Svatopluk Doseděl patří spolu s Jaroslavem Mosteckým ke špičce naší hororové scény a románem Bestseller ukázal, že se dokáže pohybovat v temných vodách hororu, aniž ztratí orientaci, smysl pro směr a gradaci příběhu.